logo

Majálesová benefice podpoří Paměť národa

Projekt Paměť národa je ucelenou sbírkou výpovědí veteránů a pamětníků. V současné době jeho archiv čítá přibližně 4000 příběhů, a jedná se tak o největší veřejně dostupnou sbírku tohoto druhu. O historii i bádání jsme si povídali s ředitelem středomoravské pobočky Paměti národa, Petrem Zavadilem.


Snažíte se projekt nějak přiblížit mladším generacím?
V současné době děláme vzdělávací akce pro školy. Jednou z nich je projekt s názvem „Příběhy našich sousedů“, ve kterém žáci nejvyšších ročníků základních škol jezdí za pamětníky a ptají se stejně jako naši sběrači. Považujeme za velmi přínosné, že se studenti dozví něco zajímavého z historie, a také to přispívá k bourání stereotypů, které jsou v dnešní době mezi generacemi na denním pořádku.

Kdo jsou sběrači projektu Paměť národa?
Sběrači Paměti národa jsou lidé, kteří kontaktují a navštěvují jednotlivé pamětníky. S těmi ovšem nevedou klasický novinářský rozhovor, naopak je vyzývají, aby svůj příběh vyprávěli tak, jak sami uznají za vhodné. Kromě projektu Příběhy našich sousedů, který zpracovávají studenti, jsou tedy sběrači různí lidé, které spojuje zájem o historii. Paleta sběračů nabízí opravdu různorodý výčet profesí. Často pro nás pracují studenti dějin, historici nebo třeba novináři.

Jak se vůbec člověk sběračem Paměti národa může stát?
Lidé se mohou na práci přihlásit sami. Pro všechny nové členy týmu děláme školení, které je doprovázené vstupním informativním testem, zaměřeným na znalost československé historie. Nadšení vidíme sice jako základní pilíř naší práce, ale také považujeme za důležité, aby sběrač o historii něco věděl. Pokud pamětník o něčem mluví, musí mít tazatel přehled.

Organizace Post Bellum, jejíž součástí je i projekt Paměť národa, je celorepubliková. Kde všude působíte?
Koncem minulého roku vznikla naše středomoravská pobočka, která sdružuje Zlínský a Olomoucký kraj. Na začátku letošního roku jsme zřídili také pobočku ve východních Čechách, která propojuje kraj Pardubický a Královéhradecký. Dále nás můžete najít ještě v Plzni a nejdelší trvání má naše centrála v Praze, která byla založená už v roce 2001. Naším cílem je samozřejmě rozrůstat se i dál, protože pamětníků ubývá a pokud chceme činnost dělat efektivně, musíme se naší prací co nejvíce přiblížit pamětníkům v celé republice.

Kde všude vaši tvorbu můžeme nalézt?
Mimo webovou stránku Paměť národa vysílá každou neděli Český rozhlas pořad Příběhy 20. století, kde moderátoři představují příběhy jednotlivých pamětníků. Příští rok k výročí sametové revoluce bych také rád v Olomouci natočil příběhy lidí, kteří tuto dobu zažili a utvářeli. Snažíme se, aby z Paměti národa nebyla jen sbírka pro sbírku, ale aby náš projekt posloužil například i studentům jako atraktivní primární zdroj jejich prací. Z obsahu často tvoříme výstavy, knihy, filmy, pořady apod. Chceme, aby se obsah šířil a příběhy se dále povídaly.

Je osoba, kterou jste do projektu zařadili a vy osobně jste na ni nejvíce hrdý?

Pocházím z jedné malé vesnice u Olomouce a překvapilo mě, kolik zajímavých lidí v takovém prostředí můžu nalézt. V naší obci působil například farář Antonín Huvar. Ten byl posledním člověkem, který mluvil s generálem Píkou, než ho popravili. Další, kdo mě hodně utkvěl v paměti, je pan Rudolf Bereza, řidič autobusu, se kterým jsem léta jezdil do školy, a až později jsem se dozvěděl, že to byl chartista, což tady v Olomouci nebylo vůbec běžné. Byl to člověk, kterého režim prostě štval, a dá se na tom výborně ukázat, že charta oslovovala lidi všude, nejen „pražskou kavárnu“.

Je někdo, koho byste rádi oslovili a doposud se to nepodařilo?
Samozřejmě je dost zajímavých lidí, kteří už se vzhledem ke svému věku v projektu angažovat nechtějí. Jedním z těch, které bych možná rád do projektu zapojil a doposud se mi to nepovedlo, je pán právě z vesnice, ve které jsem žil. Je to člověk, který ve své době byl u Pomocných technických praporů, je mu už přes 90 let a pořád jezdí na kole.

Jak vůbec probíhá proces dotazování?
Když si vybereme pamětníka, vždy ho nejdříve telefonicky oslovíme, zda s natáčením souhlasí. Poté se s ním poprvé sejdeme a necháme ho vyprávět jeho příběh. Doptáváme se na důležité roky, jak je trávil a vnímal, i když v nich třeba nebyl nějak aktivně zapojen. Od dotazovaných také žádáme fotografie a dokumenty spojené s dobou. Poté chodíme do archivu a snažíme se hledat další střípky. Nakonec většinou následuje ještě druhá schůzka, kde se doptáváme na další podrobnosti.

Jak dlouho trvá vytvořit jeden medailonek?
Vždy se to odvíjí od délky rozhovoru. Některé můžou mít dvě hodiny, jiné až osm. Tolik hodin poslechu materiálu vyžaduje opravdu hodně práce. Je to nicméně individuální a musíte umět z obsáhlého materiálu vytáhnout to nejlepší.

Na co peníze vybrané v rámci majálesové benefice využijete?
Rádi bychom výtěžek použili právě na natáčení pamětníků spojených s rokem 1989. V Olomouci je spousta zajímavých lidí, kteří tu v den sametové revoluce byli, velká část z nich působila na Univerzitě Palackého ať už jako vyučující, nebo jako studenti. Proto bych chtěl do tohoto projektu více zaangažovat i univerzitu. Celou věc chceme realizovat ještě v letošním roce, abychom mohli celý výstup představit během samotného listopadového výročí.

Text: Lucie Kačerová