logo

Puding Pani Elvisovej: Ponorku po 20 letech nemáme, je moc drahá

Puding Pani Elvisovej jsou slovenskou hudební stálicí, která se již dvě desítky let úspěšně pohybuje na obou stranách zdánlivě nepropustné barikády – narazit na ni můžete jak v alternativních klubech, tak i v mainstreamovém éteru. Může za to především fakt, že jakkoli je jejich elektronika sofistikovaně vybroušená, přináší také vrstvu nesmírně hravou, zábavnou, místy až parodizující. Vrstvu, která je schopná oslovit davy.

Původem košická formace platí za jednu z nejlepších koncertních kapel u našich východních sousedů. Dosud vydala čtyři alba, na kterých proplétá retro estetiku s nejsoučasnějším zvukem. Alternativní pop par excellence. PPE si rádi dělají legraci a ironicky glosují, avšak umí přepnout i na vážnou notu – to třeba když řeč padne na vraždu slovenského novináře Jána Kuciaka a události tomu následující. Přečtěte si, jak vzpomínají PPE na Československo, jaký je recept na puding paní Elvisovej či proč nemají dosud ponorku.

 

Letošní Olomoucký majáles se tematicky točí kolem výročí 100 let od založení Československa. Vzpomenete si ještě, co jste dělali v době, kdy se rozhodovalo o tom, že se Československo rozdělí na dva státy?
V té době jsme studovali na středních školách a velmi se nás dotklo, že naším hlavním městem přestává být krásná Praha a že se federace rozdělila bez toho, aniž by se nás na to někdo třeba v rámci referenda zeptal. Založení ČSR patří k nejvýznamnějším datům Slováků, z odkazu Masarykovské demokracie čerpají oba národy dodnes. Přestože každý stojí dnes na vlastních nohách, průnik mezi Čechy a Slováky je stále obrovský, a to nejen v kulturní oblasti. Jste našimi bratry/sestrami a stále se k vám rádi vracíme.

Ve vašem posledním singlu se schováváte „pod paplón“. Troufám si tvrdit, že mnoho českých majálesových studentů by nevědělo, co to slovo znamená. Jsou nějaká česká slova, která pro vás byla dlouhou dobu stejně nepochopitelná/nesrozumitelná, případně zní úplně jinak než ve slovenštině?
Ano, takových slov je mnoho a stále se objevují nové. Momentálně je to například slovo „pokání“. Jak se to řekne slovensky?

Jaký je recept na puding pani Elvisovej? Po čem chutná?
Recept neexistuje, všechno vzniká improvizací, stejně jako tato odpověď. Jeden nikdy neví, co se stane.

Jaký je recept na to, abyste ani po 20 letech existence neměli ponorku a stále blbli jako „za mlada“?
Ponorka je moc drahá, ale boat trip máme rádi všichni.

Vaší hudební i vizuální estetikou se blížíte třeba českým Midi Lidi nebo Ventolinovi. S tím se pojí i to, že vaše živelné koncerty často lidé vnímají jako hudebně kvalitní recesi/zábavu. Jak to vnímáte vy? Je pro vás PPE taky jakousi legrací a maskou, díky které na chvíli vypnete hlavu, nebo se cítíte trochu nepochopeni, když vás lidé označují za hudební „srandisty“?
Všechno děláme a bereme úplně vážně. I když vtipkujeme, tváříme se smrtelně důležitě. Aby nikdo nevěděl, co myslíme doopravdy a co je jen vtip. Je to legrace.

Jste několikanásobní držitelé ocenění „koncertní slovenská skupina roku“. V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že prý jste kapela, která hraje „vždy a všude“. Kde se vám ještě nepoštěstilo zahrát a přáli byste si to?
Na majálesu v Olomouci přeci!

Na vážnější notu: po vraždě Jána Kuciaka a v reakci na fungování slovenské vlády jste se aktivně zapojili do velkých protestů. Berete současnou situaci jako tu nejvážnější od vzniku samostatného Slovenska? A setkali jste se i s negativními reakcemi na to, že jako umělci (kapela) vstupujete do politické diskuse, nebo je to vaším okolím bráno pozitivně?
Vražda novináře, který se ve svých článcích věnoval právě propojení vlády s organizovaným zločinem, postavila Slovensko do úplně nové reality a je to bezpochyby nejvážnější událost od listopadu ’89. Je povinností nejen umělců, ale všech, kterým záleží na tom, aby žili ve slušném a dobře spravovaném státě, aby dali najevo svůj názor. Aby nemávli rukou a nezůstali doma, protože ulice a aktivní občanská společnost má velkou sílu, kterou chtě nechtě musí poslouchat i zvolení politici. Za své názory se nikdy nebudeme stydět, právě naopak – styděli bychom se, kdybychom zůstali potichu.

Text: Tomáš Franta